Pandemie koronaviru nás zaskočila. Přišla nečekaně, neohlášeně, vyvolala strach a obavy. Nedostatek ochranných pomůcek, neustálý přísun informací, nařízení, zákazy a doporučení mnohé z nás doslova paralyzovaly. Každý se snažil v prvé řadě chránit své nejbližší, svoji rodinu. Životní, zdravotní, rodinné, finanční, kapacitní či jiné problémy postavily však řadu občanů či institucí do situace, kdy potřebovali pomoci.
A VY jste nezůstali lhostejní a pomohli jste!
Po celou dobu trvání nouzového stavu jsem měl možnost osobně sledovat, nebo se ke mně dostávaly informace o maximálním nasazení pracovníků, činnosti dobrovolníků a nezištné pomoci dárců. Nabízí se zde uvést názvy organizací či firem a jména těch, kteří si právem zaslouží naši úctu, veřejné uznání a poděkování. Respektuji však zároveň přání většiny z nich zůstat v anonymitě, proto si dovolím poděkovat obecně.
Děkuji všem, kteří začali šít roušky. Neváhali jste rozstříhat sváteční ubrus nebo povlečení pro pomoc ostatním a sedět u stroje dlouho do noci. Kdo šít neuměl, pomohl s distribucí. Počty jdou do tisíců kusů – a to je přece úžasné!
Děkuji zástupcům firem, že prošli sklady a nabídli či zakoupili ochranné pomůcky, poskytli potraviny, vitamíny, nápoje, dezinfekce.
Děkuji všem, kteří pomohli finančně. Vážím si místních podnikatelů, kteří nemyslí jen sebe. Děkuji dobrovolníkům, kteří nabídli své ruce.
Děkuji školským i příspěvkovým organizacím v našem městě, že v okamžiku uzavření neváhaly ani na okamžik a pustily se do šití, anebo třeba napekly moučníky pro jiné zaměstnance. Děkuji kolegyním z úřadu, které vyměnily ze dne na den počítač za šicí stroj.
Pozitivně hodnotím také to, jak jste si pomohli navzájem. Kdo měl materiálu či ochranných pomůcek nadbytek, neváhal je postoupit dále. Pomohli jste i radou a sdílením zkušeností. Svědčí to o dobrých mezilidských vztazích a mám z toho radost.
Kromě pomoci materiální byla v minulých dnech nadmíru důležitá také pomoc duševní.
Děkuji všem, kteří vyjádřili podporu všem zaměstnancům nasazeným v „první linii“. Je to příležitost si uvědomit, že jejich nasazení s koncem nouzového stavu nekončí. Oni takto pracují stále!
Děkuji všem, kteří si uvědomili, jak moc je situace vážná, a chovali se zodpovědně a ohleduplně.
Moc bych si přál, aby se podobná situace neopakovala. Pokud však tomu bude jinak, jsem přesvědčen, že to opět společně zvládneme. Na závěr bych si dovolil citovat jednu ze zaměstnankyň Domova sv. Alžběty, která nevšední solidaritu vystihla stručně a přitom naprosto výstižně: „Každý pomáhá, jak umí. Někdo šije roušky, někdo poskytne finanční prostředky, a kdo skutečně nemůže udělat více, pomodlí se za nás.“
A já jen dodám – díky vám všem za to!
